“Pokusy mám rád, ale výuka nemůže být jen show. Učební plány jsou přehuštěné”

Ačkoli už před časem oslavil osmdesátku, František Březina ze Sušice ještě učitelské řemeslo na hřebíček nepověsil. Když ve školách v okolí onemocní učitel, někdy volají jemu. "Myslím si, že se toho dětí učí zbytečně moc," říká. "Lepší by bylo učit toho míň a raději více procvičovat." Františka Březinu je možné zastihnout i na setkáních regionálního centra Elixíru do škol v Plzni, kde občas předvádí svá fyzikální kouzla.

Co jste vlastně vystudoval a jak jste se ocitl v Sušici?

Vystudoval jsem matematiku a fyziku na přírodovědné fakultě univerzity v Brně, odkud pocházím. Když jsem studia dokončil a hledal jsem si místo učitele, bylo to v polovině šedesátých let, kdy fungoval systém takzvaných umístěnek. Probíral jsem se jimi a viděl Cheb, Most, Sokolov, a potom Sušici. Jelikož mi bylo jasné, že s okolím Brna se můžu rozloučit, protože nikdo z rodiny nebyl v KSČ, sáhl jsem po Sušici a nastoupil tam na střední všeobecně vzdělávací škole, z níž se posléze stalo gymnázium. To jsem po roce 1990 šestnáct let vedl jako ředitel.

Učil jste rád? A jaký jste byl učitel?

Učil jsem občas rád. Na tuto profesní cestu mě nasměroval můj strýc, který se sám chtěl stát učitelem, ale jelikož dospíval v období hospodářské krize třicátých let, nemohl si tento svůj sen splnit. Technické předměty mi nebyly cizí, takže jsem si nakonec zvolil tento obor a nikdy jsem nelitoval. A jaký jsem byl učitel? Myslím, že možná takový ten, o němž se říká "přísný, ale spravedlivý". Někteří studenti mě měli rádi, jiní méně. Když mě potkají v Sušici na ulici, tak mě někteří pozdraví, takže na mě snad nevzpomínají úplně ve zlém.

Jak jste se ocitl na akcích pořádaných Elixírem do škol?

O Elixíru jsem se dozvěděl už jako důchodce z novin, kde článek tuto aktivitu popisoval s velkým nadšením. V životě jsem absolvoval spousty školení a většina z nich byla upřímně řečeno k ničemu, takže jsem se přihlašoval s lehkou skepsí. Říkal jsem si, že to jsem na ty zázraky tedy zvědavý. No a hned na prvním setkání jsem zíral, jak měla vedoucí Katka Lipertová připravený program, co všechno bylo možné si vyzkoušet. Říkal jsem si, jaká je to škoda, že jsem se podobných setkání nemohl účastnit o třicet let dříve. Sem tam jsem samozřejmě pokusy taky dělal, ale to, co jsem viděl v Elixíru, bylo mnohem propracovanější.

Takže vás Elixír do škol překvapil příjemně?

Určitě, a nejen samotným programem, ale i tím, s jakými jsem se tam setkal lidmi. Nemyslím jen vedoucí centra - inspirativní Kateřinu Lipertovou, ale i ostatní účastníky. Bylo příjemné seznámit se s aktivními, nadšenými lidmi, kteří chtěli učení dávat víc, než je dnes ve školách běžné. Pokaždé, když se potkáme, je to pro mě velkou motivací. Mluvíme, sdílíme tipy, řešíme problémy. Jelikož jsem se cítil na setkáních komfortně, brzy jsem se sám trošku zapojil jako lektor a předvedl jsem ostatním svá "kouzla ve výuce fyziky", jak jsem tomu říkal.

Tak o tom mi prosím povězte víc, to mě samozřejmě zajímá.

Byla to taková jednoduchá kouzla, kterými jsem se snažil žáky zaujmout. Celá myšlenka stojí na tom, že aby se kouzlo povedlo, musejí mi žáci správně odpovídat na otázky. Ten fyzikální obsah si můžu v podstatě zvolit jakýkoliv. Představte si, že mám třeba dutou kouzelnou hůlku, jejíž konec je magnetický a uvnitř je schovaná jednoduchá plastová kytička. K tomu mám prázdný plastový květináč, na jehož dně je tedy taky magnet, který žáci nevidí. No a já kladu otázky a za každou správnou odpověď se hůlka trochu víc "nabíjí", až pak ťuknu na dno květináče, kytička se zachytí za magnet a "vyroste". Takové drobné žertíky, různé manipulace, když bylo třeba odvést pozornost dětí jinam, to mě baví - a doufám, že i žáky.

Takže vy jste odjakživa fandil pokusům?

V nějaké míře ano. Nedávno jsem mluvil se zástupkyní ředitele jedné základní školy tady v Sušici a ta mi říkala, že doteď vzpomíná na to, jak jsem s pomocí bomby s oxidem uhličitým vytvářel suchý led, stavěl na něj gumové předměty, které mrazem zkřehly a lámaly se, a pak dětem pokládal kousky ledu na otevřenou dlaň. Sublimací se na jeho povrchu totiž vytvoří vrstva, která zabrání tomu, aby led s teplotou -70 stupňů někomu ublížil, pokud ho tedy pevně nezmáčkne. Takže ano, vždy jsem nějaké pokusy dělal, ale víte, ono je velmi náročné připravit si pokus tak, aby opravdu fungoval a ukazoval to, co má. Většinou to vypadá prostě, ale věřte, že to je mnohem těžší, než látku odvykládat. Ono se ale stejně bez výkladu úplně neobejdete, žáci musejí mít nějaký teoretický základ, nelze podle mě vše učit jen čistě experimentálně. Show je taky potřeba, ale musí vést k pochopení zákonitostí, nemůže být samoúčelná.

Vaše předměty, tedy matematika a fyzika, se v průzkumech ukazují jako ty nejméně oblíbené. Máte nějakou představu, proč to tak je?

Podle mě je to hodně i tím, že osnovy a vzdělávací plány jsou přeplněné, částečně mají vinu i někteří pedagogové. Podle mě by stálo za to něco prostě vynechat a zbytek lépe vysvětlit a procvičit, což ale odborní fyzikové neradi slyší. Už kdysi dávno jsem se stal spoluautorem knihy Problémové vyučování a problémové úlohy ve fyzice, a když jsem se na psaní připravoval, vycházel jsem z knih, které jsem si objednal z tehdejšího Sovětského svazu. Tam se příliš nepárali s patenty, takže prostě přeložili americké učebnice. Byl jsem překvapený, že některé oblasti fyziky v nich úplně chyběly, zatímco ostatní byly probrány do větší hloubky. Jenže tady mají velké slovo odborní fyzikové, kteří se do výuky snaží narvat co nejvíc. Podle mě většina z nich učila tak maximálně nějaké fyzikální semináře, kam se ale hlásí studenti, které to zajímá a kteří mají pro vědu vlohy, nicméně tato zkušenost se nedá zevšeobecnit na zbytek studentské populace.

Slyšela jsem, že jste se za covidu zapojil i do distanční výuky. Jaké to pro vás bylo?

Zavolali mi tady z jedné základní školy, že jim odešla učitelka na plánovanou operaci a další onemocněla a že už se to bez posily nedá zvládnout. Přišel jsem se tam domluvit a dozvěděl jsem se, že mám učit online přes počítač. No tak to ani náhodou, nikdy jsem ty děti neviděl a s těmito nástroji neumím, řekl jsem zpočátku, ale nakonec jsem se i ze zvědavosti nechal přesvědčit a vzal jsem výuku ve dvou třídách. Na začátek jsem se musel naučit ovládat to prostředí pro výuku. Napřed jsem se toho obával, ale zjistil jsem, že když nějak pochopíte, jak to celé funguje, jaké máte možnosti a kam pro co musíte sáhnout, jste víceméně v pohodě. První týden zástupkyně pomáhala s nastartováním, další týden už tam byla jen v záloze a pak už jsem to zvládal sám. Bylo to zajímavé, ale musím říct, že sedět u počítače a snažit se zaujmout žáky bylo dost náročné, víc než ty dvě třídy bych býval nezvládl.

A co děti, vnímal jste nějak to, na co si stěžovalo mnoho učitelů, že jsou totiž online dost pasivní?

Přišlo mi, že tak pětina žáků nedělá prostě nic, jejich rodičům je to jedno a nikdo s nimi nehne. Nějakou menší část ta výuka opravdu zajímá a zbytek, velká většina, je někde mezi a bere různé předměty jako více či méně otravnou povinnost. Když jsem zadal domácí úkol, ta zmíněná pětina ho neodevzdala vůbec a ze zbytku dobrá polovina ho evidentně někde opsala. To mě šíleně namíchlo, takže jsem začal zadávat každému unikátní příklad, kdy obecné zadání bylo stejné a jen se každému dítěti do něj promítlo jeho datum narození, a pokud to nestačilo, tak třeba i datum narození jeho rodičů, což jsem si všechno vytáhl z dokumentů s jejich údaji. Dokonce se do mě jeden tatínek jednou pustil takhle přes počítač, ale já jsem se nedal. Odpověděl jsem mu, že dětem rád něco znovu vysvětlím nebo dám možnost opravit si známku, ale určitě nebudu nikomu nastavovat nějaká speciální pravidla.

Vy už jste dost dlouho v důchodu, ale vidím, že se výzvám nevyhýbáte. Máte ještě nějaké učitelské plány?

Před třemi lety jsem šel na čtyři měsíce na záskok učit na místní učiliště, protože mě zajímalo, jaké to tam bude. Musím říct, že mnozí tamní žáci vůbec nejsou hloupí! Aby tam ale člověk mohl učit, musí pochopit, na jaké jsou úrovni, a posouvat je vždy o malý kousek dopředu. Musíte dát úplně stranou nějaké tematické plány, protože ty jsou opět tak nahuštěné, že kdybyste chtěli opravdu odučit vše, tak nakonec nenaučíte nikoho nic.
Jinak žádné zásadní učitelské plány už nemám, možná pomohu, ale opravdu jen maličko. Ani bych to už nestíhal, protože chci trávit čas na zahrádce a se svými vnoučaty. Taky sbírám historické pohlednice Sušice, zajímám se o staré automatofony, zúčastňuji se postcrossingu a občas si vyjedu na elektrokole, takže se opravdu nenudím ani trochu.

Autorka rozhovoru: Lucie Kocurová